Soboťan web

Je prodloužený víkend a na sobotní odpoledne jsme si naplánovali krátkou projížďku do obce Sázava. Motorka je již spravená a tak ji trochu otestujeme. Na motorku nakládáme boční hliníkové kufry, topcase a vyrážime ve dvou.

Cesta je naplánovaná po odlehlých silničkách, mimo hlavní tahy, směrem na Úvaly - Škvorec - Březí - Mukařov - Vyžlovka - Jevany - Stříbrná Skalice - Sázava. Z prvu jedeme po silničkách, jejichž povrch je samá záplata. Co má taky člověk čekat od českých silnic třetí třídy. Našemu lehce naloženému Transalpovi to ale nevadí, vždyť je na to stavěn a je to onen důvod, proč jsem ho kupoval. Cestu nám zpříjemňuje několik "dobře značených" objížděk, a tak to musíme párkrát otočit, abychom našli tu správnou cestu. Chtěli jsme sice jet mimo hlavní tahy, ale s objížďkami nikdo nepočítal, a tam jsme se ocitli na silnici první třídy č. 2 Říčany - Kostelec nad Černými Lesy. Frčíme jen z Mukařova do Vyžlovky, jsou to jen čtyři kilometry - to se dá přežít. Za Vyžlovkou míříme na Jevany po silnici, nad kterou se sklání vzrostlé   stromy s krásně sytě zelenou barvou jarního listí. Tuto příjemnou atmosféru dokresluje pohled na okolní rybníky, po jejichž břehu se naše silnička vine. Tato scenérie vydrží prakticky až do obce Sázava. Škoda jen, že tuto příjemnou jízdu kazí řidič zelené Fabie, který se bojí předjíždět okolojedoucí cyklisty.  Tento peloton (cyklista - Fabia - my) vydrží prakticky až to Sázavy. V cíli naší cesty zanecháváme motorku na nehlídaném parkovišti, svlékáme moto-oblečení a vyrážíme směr zámek - bývalý klášter. Do zámku dorážíme v době přestávky a tak si obhlédneme zahradu a pozůstatky starého gotického kostela na nádvoří zámku. 

Po této krátké prohlídce opět usedáme za řídítka našeho Alpa a vyrážíme směr Praha. Cesta zpět je až do obce Vyžlovka po stejné trase. Tato cesta se nám líbila, a tak není důvod ji měnit. Pro urychlení zpáteční cesty volíme část silnice č. 2. V Říčanech míjím plánovanou odbočku (ta okolo jdoucí slečna měla moc pěkné ......), a tak odbočujeme směr domov až v Uhřiněvsi.

Za tento den jsme toho sice moc neujeli, ale tato krátká vyjížďka byla příjemným spestřením sobotního odpoledne.

O zámku Sázava:

Žďákovský most 

Účelem dnešní cesty je pouze přesun na motorce do Jižních Čech. Aby cesta nebyla tak fádní rozhoduji se  pro cestu po „staré strakonické“ směr Příbram a pak dále na Milevsko. Cílem mé zastávky je obhlédnutí jednoho z nejelegantnějších mostů co znám. Abych se dostal na silnici  vedoucí mým směrem, čeká mě přesun přes Prahu. Volím jízdu po Jižní Spojce. Provoz, až na krátké popojíždění před Barrandovským mostem, docela ujde. Najíždím na rychlostní komunikaci R4 a frčím až do Dubence. Zde rychlostka končí a pokračuje silnice první třídy stejného čísla. Za obcí Zalužany odbočuji vlevo směr Lety a Milevsko. Po pár set metrech míjím místo často diskutovaného bývalého koncentračního tábora Lety. Nezastavuji, neboť plánovaná zastávka na mé trase je zcela jiného charakteru. Za několik málo minut vjíždím do obce Orlík nad Vltavou. Za touto vesničkou je již onen zmiňovaný technický skvost. Zprvu přejíždím přes most a kochám se pohledem na třpytící se hladinu vodní nádrže Orlík. Za mostem je malé odpočívadlo, kde zastavuji a parkuji svou motorku. Dělám několik fotek a kochám se pohledem na ladnou ocelovou konstrukci obloukového mostu. Této drobné přestávky využívám i ke krátké snídani. Po tom, co jsem pln dojmů a dobré snídaně, nasedám na Alpa a pokračuji směr Milevsko.

O Žďákovském mostě: 

Zdejší most byl projektován přes Vltavu již v roce 1941, a to na státní silnici Tábor-Milevsko-Mirovice-Březnice-Plzeň mezi Kostelcem nad Vltavou a Starým Sedlem. Projekt však musel být přepracován, když byla projektována Orlická přehradní nádrž, čímž došlo ke vzdutí vltavské hladiny o 19 metrů. To vyvolalo ostatně i nutnost zabezpečení již existujícího železobetonového mostu v Podolsku a přenesení našeho jediného zachovaného řetězového mostu z Podolska do Stádlce. Žďákovský most byl stavěn nákladem 71 milionů korun včetně protikorozní ochrany v letech 1958-1967 s přestávkou od roku 1960 do roku 1964. Již pojmenování mostu není bez zajímavosti: uchovává totiž pro příští doby jméno osady Žďákova u Chrástu, která byla přehradou zatopena a přestala existovat. Ovšem technické parametry měly Žďákovský most zapsat do dějin techniky daleko výrazněji: svým rozpětím plnostěnného dvoukloubového oblouku s rozpětím mezi patkami 379,60 metru a celkovou délkou 542,91 metru údajně je tento most některými odborníky považován za největší prostý plnostěnný dvoukloubový ocelový obloukový most nejen u nás, ale vůbec na celém světě. Most je vzdálen od Mirovic 12 km, od Milevska 15 km a při jeho stavbě se počítalo s tím, že bude přitahovat pozornost turistů. Na levém břehu přehradní nádrže byla proto postavena vyhlídková terasa, která však postupem doby ztrácela na významu a smyslu: okolní stromy výhledu zabraňovaly stále víc a víc, až dnes je nutné sejít až k hladině nádrže nebo použít loďky, aby bylo možno dílo pozorovat v jeho celé velikosti. Hmotnost oblouku je 3 100 tun, veškeré použité oceli pak 4 116 tun. Při montáži muselo být použito několika provizorních věží typu PIŽMO. Most byl rozepřením ve svém vrcholu výškově rektifikován, autorem projektu byl Pragoprojekt a Hutní projekt Praha.

_________________________________________________________________________

                      Michalovická Putna

Nedaleko Mladé Boleslavi, vlastně jen na druhém břehu řeky Jizery, leží zřícenina gotického hradu Michalovice, díky dominantní věži známého spíše jako Michalovická Putna. Pravděpodobně zde stojí už od 13.století, protože v roce 1281 začal Jan z rodu Markvarticů, vlastníků mnoha pozemků v povodí Jizery, používat přídomek z Michalovic. Zdejší pánové se v království těšili dobrému postavení, a jak Beneš z Michalovic, tak jeho syn Ješek patřili do družiny Jana Lucemburského a Karla IV. Za to, že se páni z Michalovic postavili na stranu nepřátel kalicha, zaplatili v roce 1425, kdy jejich sídlo dobyli husité. Do roku 1436 se tak museli zdržovat na nedalekém Bezdězu, a domů se vrátili až za Jindřicha Kruhlaty z Michalovic, jednoho z nejoddanějších stoupenců Jiřího z Poděbrad. Když ale Jindřich roku 1468 padl v bitvě u Turnova, vymřel rod po meči, a sňatkem jeho sestry Magdaleny s Janem z Cimburka a Tovačova získal hrad nového majitele. Ten se o něj ale příliš nestaral, a už od roku 1513 se o něm mluví jako o pustém.
Hrad byl postaven na strmém výběžku nad řekou, se samostatně opevněným předhradím odděleným hlubokým příkopem. Samotný hrad byl obehnán dvojitou hradbou, a pozůstatky hradního paláce napovídají, že byl dvoupatrový. Nejcharakterističtějším prvkem je obranná válcová věž, která přečkala i nešetrné hledání pokladu v 19. století. Byla podkopána, a na jedné straně se sesunula o celé patro. Její stabilita však byla později obnovena, a dodnes je přístupná veřejnosti. Výhled z ní ocenil i Karel Hynek Mácha, na jehož počest je zde umístěna bronzová deska.

 _________________________________________________________________________

                            Hrad Houska

O jednom z posledních víkendů v říjnu se udělalo hezky, a tak s Radkou vyrážíme na jednu z posledních vyjížděk po naší malebné zemičce. Počasí nám přeje. Je polojasno a příjemných 12°C. Naše stopy vedou směrem na Mělník. Za Mělníkem najíždíme na známou motorkářskou trasu Mělník-Dubá, abychom se trochu potrénovali v klopení (musím Radku pochválit, na to že má na své motorce najeto pouhých 500 km, tak si vede opravdu znamenitě). V Dubé zahybáme směrem na Kokořín a jedem na tajemný hrad, nebo chcete-li zámek Houska. Cesta vede malebným údolým po uzounké silničce v jejimž závěru nás čeká pořádný kopec. Dorážíme na parkoviště pod hradem, parkujeme a jdem objevovat tejemství Housky.

Musím se omluvit, ale tento krátký cestopis neobsahuje žádné fotografie. Ne že bych nefotil, ale ani jedna fotka se nezdařila. Někde jsem četl, že je to normální a je to přisuzováno tajemným silám v okolí hradu. Raději tomu budu věřit, je to ta lepší varianta, než si přiznat že mi to focení tentokrát nešlo.

Tímto tajemným cestopisem ukončuji pro letošní rok kapitolu Toulání českou krajinou. Na příští rok plánujeme s Radkou (pokud nepřijdou jiné plány) objet naší zemičku co nejblíže České hranici. Pokud se to povede bute tu pro vás nová kapitola nazvaná Okolo hranice, která bude psána v podobnám duchu jako "Toulání českou krajinou". 

Takže se zatím mějte. 

Historie hradu Houska

 Podle nejnovějších poznatků vyplývajících z archeologického průzkumu byl hrad založen v dekádě 1270-1280 Přemyslem Otakarem II., a to téměř souběžně s blízkým Bezdězem, dokonce stejnou stavební hutí. Pravděpodobně z rukou Václava II. se dostal do držení Ostrve, pánů z Dubé. Ti v období své největší slávy rozhodovali o trůnu, jakož i o příjmech pokladny koruny.

Hrad vyrostl v lokalitě původně dřevěného, později kamenného hradiště (konec 9. století), které vévoda Pšovanů Slavibor založil pro svého syna Houseka. Během své existence prošel původně nedobytný gotický hrad řadou stavebních úprav, díky kterým se dnes na Housce potkáme se všemi slohy, a to již od pozdně románského. Zejména zásahy renesanční určily aktuální podobu stavby i nejbližšího okolí hradu (zpřístupnění po Třicetileté válce). Renesanční zámek s prvky gotického hradu je zřejmě ta nejvýstižnější charakteristika pro jeho nynější podobu.

Coby vlastníci hradu se na Housce vystřídali, vedle již zmíněných panovníků a pánů z Dubé, Jan ze Smiřic, Hrzánové z Harasova, Valdštejnové, Veronika ze Sulzu, Hypolita z Hofkirchenu, rod Kouniců, princezna Hohenlohe a hraběnka Andrássy. 

V roce 1924 hrad kupuje prezident Škodových závodů, senátor pan Josef Šimonek. Po opravách byl až do roku 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté byl hrad, díky své poloze v Sudetech, do roku 1945 využíván německou armádou, od roku 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Po dožití střech položeny nové (měděné), plánované noční sanatorium Spolany Neratovice nebylo dokončeno. Hrad byl počátkem 90. let předán Instavu Praha, poté vydán v restitucích původním majitelům. Těmi jsou pan Ing. Jaromír Šimonek a paní MUDr. Blanka Horová, kteří dnes velice úspěšně napravují výsledky čtyřicetileté péče státu o památku, která je zejména díky původní gotické hradní kapli hodnocena jako přinejmenším středoevropský unikát (malby - přelom 13. a 14. století). Teprve až současnými majiteli byl hrad Houska (poprvé v jeho dlouhé historii!!!) v roce 1999 zpřístupněn nejširší veřejnosti.

Tajemné síly na hradě Houska

 Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. První otázkou, která se nabízí, je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Podle autorů článku Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v naprosto pusté krajině bez dostupného zdroje vody. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován.

Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Podle redaktorů je celý obranný systém zaměřený proti "vnitřnímu nepříteli". Snad se zde střežilo "něco", co se nesmělo dostat ven. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple. Traduje se také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny "jisté věci" a kostry "nelidí". Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Je možné,že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel. Autoři se tedy ptají: "Co to bylo za nebezpečí, které zřejmě ohrožovalo samotné základy feudálního státu, byl-li právě proti tomuto nebezpečí zbudován takový hradní komplex?"

Postava v mnišské kápi
Podle jiné legendy se na Housce a v jejím okolí zjevuje postava v černé mnišské kápi, která nemá obličej a sleduje opovážlivce, kteří by chtěli Housku navštívit v noci nebo zde dokonce přenocovat.